Síla lidské mysli je velká, a pokud se upnete k nějaké myšlence, může vás ovládnout…

Jména jsou zbytečná, důležité jsou pouze kompozice. Jejich váha, síla, vizualizace a k tomu hudební doprovod. Lars Von Trier vás zve do svého světa, podivného světa vytvořeného z žalu, chaosu a přesvědčení myslí. Toto je výlet pouze pro nejotrlejší (a také 18+). Tato cesta vede přes lásku, extázi až po temnotu lidské duše a mysli.

Muž, kterého představuje Willem Dafoe (můj oblíbenec v podivných rolích) a Žena v podání Charlotte Gainsbourg jsou ve vášnivém objetí sexuální extáze, zatímco jejich malý syn se probouzí v postýlce a nachází si cestu ven. Za okny krásně sněží a vítr otevřel okno. Sněhové vločky jsou magické a ten malý človíček s medvídkem v ruce přistrkuje židličku k oknu. Exploze extáze přichází a syn se snaží, do nádherného zvukového doprovodu, zachytit, alespoň na okamžik tu oslnivou bílou krásu do svých rukou…

Umírá.

Žena je zdrcena, pouze leží v nemocnici ani nevnímá jak dlouho. Její muž je povoláním terapeut, který ji chce pomoci nejen z profesionálního hlediska, ale i protože ji miluje. Snaží se ji pomoci a ve svých seancích dojdou k pyramidě strachu. Čeho se Žena bojí nejvíce? To se mají dozvědět na chatě uprostřed lesů. Právě tady se rozpoutává pravé peklo. Dosud imaginární fantastické představy odehrávající se pouze v mysli Ženy, získávají najednou uprostřed hlubokých lesů děsivou skutečnou podobu.

Nejprve pomalu a polehoučku. Postupně se začíná měnit strach na šílenství a chaos. Rozum mizí. Přichází brutalita a závislost na vlastním sexuálním uspokojení. Dosud nejasné obrazy se ještě více roztříští a Žena si nachází jako středobod své mysli disertační práci, na které pracovala, avšak mysl se upnula pouze na jedinou myšlenku. Ženy jsou původci všeho zla. Nejprve jsem si myslel, že zešílela, ale není tomu až tak, protože i přes roztříštěné a rozmazané obrazy najednou můžete ve finále spatřit celý obrázek…

Antikrist není horor ani pohádka pro dospělé. Je to syrový kus lidské psychologie. Pohled pod pokličku mysli a rozboru různých lidských stavů (nejen vlastní šílenství). Pohled tam, kam neměl ještě nikdo odvahu se podívat. Tleskám Trierovi za jeho excelentní film, který mi neustále svým obrazovým pojetím někoho připomínal, a až na konci bylo věnování Tarkovskemu (Solaris, Stalker), takže mi zpracování bylo najednou jasné. Škoda jen, že se ke konci vypařila psychologie a nastoupilo přespříliš brutality. Ale přesto doporučuji, jen pozor některé scény jsou na prahu pornografie, Trier se totiž neštítí skoro ničeho. Hold ti klubový režiséři ;)

Sdílejte tento článek