Věříte na osud nebo náhodu? Co když je to ve skutečnosti všechno jinak?

David Norris má svůj velký den. Kandiduje do amerického senátu a právě dnes se má rozhodnout o jeho osudu. Avšak na veřejnosti se objeví fotografie, která jej v očích veřejnosti zdiskredituje, a preference klesají a on volby prohrává. Musí si připravit řeč na obhajobu své porážky. Tento projev si pak zkouší dávat dohromady na pánských záchodcích. Když ho již má skoro hotov a není moc pozitivní, objeví se z kabinky žena. Elise. Vloudila se na svatbu, kam nebyla pozvána a teď se ukrývá před ochrankou na pánských záchodech. David je překvapen a Elise jej inspiruje k převratnému projevu, který mu zaručí výhru v příštích volbách. David by se rád opět setkal s tou podivuhodnou Elise, ale neví, jak by ji měl najít. Mezitím se v parku setkávají dva podivní pánové v kloboucích: "Musí se polít kávou, ale nejpozději v 7:05. Zařiď to!" Druhý muž kývne, avšak zaspí. Mezitím David nastupuje do autobusu, ve kterém potkává Elise, která mu dává své číslo. Je v sedmém nebi až do chvíle než dojde do své kanceláře, kde se zastavil čas a všude jsou pánové v kloboucích. "Pane Norrisi, máte před sebou velmi významnou kariéru, ale ta žena Elise...už se s ní nesmíte setkat, protože by to mohlo narušit náš plán! My jsme Správci osudu a plán je dán, nevyhnete se mu" David však za každou cenu chce získat Elise a musí se postavit těmto Správcům...

Předlohu k tomuto filmu napsal můj oblíbenec Philip K. Dick a tak jsem mohl očekávat velmi kvalitní podklad. Režie se ujal George Nolfi jež sedí v režisérském křesle poprvé nicméně má za sebou poměrně dost scénáristických prací. Z jeho pera vyšel např. Pathfinder, Strážce, Bourneovo ultimatum a i Strážci osudu. Do role Davia Norrise se vžil Matt Damon, kterého asi nemá moc smysl představovat, přeci jen agent Bourne je dost známý. Role Elise pak připadla přitažlivé herečce Emily Blunt známé z Gulliverových cest a láska podle předlohy.

Hudbu pak složil Thomas Newman mající za sebou takové projekty jako Wall-E, Hledá se Nemo a z neanimovaných Road to Perdition.

Výkonům herců se nedalo nic moc vytknout, to samé platí i vhodně zvolené hudební složce a kamera netrpěla velkými nešvary. Jako obvykle se dobře rozjetý vlak zastavil na scénáři, který trpěl hluchými místy a velkou naivitou – proč proboha zahazovat kariéru a honit se za jednou ženskou? Chápu, že Dickovské „byli si předurčeni i v jiných verzích plánu“ je masterpiece, ale jen u Dicka. V podání jiných tvůrců vypadá příběh trochu směšně, protože jej vezmou, bez Dickovské schizofreničnosti, a oholí jej do podoby pro normální lidi. No a pak si, bez těch barviček a všudypřítomné božské přítomnosti, představte pohled na chlapa v klobouku, jenž se snaží dohnat slečnu, kterou nejprve chtěl, pak kvůli Plánu ji nechal topit se v žalu tři roky, a teď ji znova chce navzdory smazání své osobnosti. Autoři se na konci alespoň snažili dostat do atmosféry tu auru božskosti, ale pak se rozhodli to celé zbabrat americkým „materiálním“ závěrem.

Sdílejte tento článek