Zahrajte mi ještě tenhle poslední song, poslední tanec smrti…

Lars Von trier, provokatér a filmový kouzelník předvádí ve svém novém počinu překrásnou symfonii hrůzy s blížící se katastrofy a tak trochu nám říká, proč trestá lidstvo za své činy. Do rolí Justine, obsadil Kirsten Dunst, známou především ze Spidermana. Musím uznat, že postava musela být pro ni velmi náročným hereckým kouskem, avšak svou roli zvládla naprosto skvěle. Vedle Kirsten se objevuje v roli Claire, Charlotte Gainsbourg, kterou mnoho diváků označuje za démonickou, protože její výkon v Antichristu byl naprosto jedinečný (chvílemi až zvráceně). V menších či větších roličkách tu pak mohu nalézt Kiefera Sutherlanda představujícího manžela Claire, kupodivu režie Triera mu docela prospívá, či Udo Kiera známého spíše z Béčkových filmů, který však bere herectví jako své povolání a proto neodmítá žádnou nabídku.

Režisér, jak má ovšem ve zvyku, vás na začátku naladí na tóny přicházející katastrofy za hutného hudebního doprovodu Pražské filharmonie. Ikonická podobenství strachu, beznaděje ale i očekávání a okouzlení z nadcházejícího kataklyzmatu vás naprosto připoutají do křesla, aby byly tyto záběry posléze vystřídány příběhem Novosvatebčanky Justine.

Justine se právě vdala a míří spolu se svým milovaným na oslavu ke své sestře Claire, která pečlivě naplánovala celý průběh zábavy. Její manžel potom zaplatil nemalou částku za celou párty a jejího nejvyššího prvotřídního plánovače. Avšak hned na začátku dochází k problémům. Nejprve úsměvným, kdy se dlouhá limuzína nemůže dostat přes úzké klikatící uličky až po ty závažnější. Ty, jež by mohli zkazit celou oslavu. Justine si všimne podivné hvězdy na nebesích, ale Claiiryn manžel ji uklidňuje. Tato podivná hvězda, však začne měnit Justiino štěstí a na povrch postupně jako bahno začínají vyplouvat jednotlivé, závažnější problémy. Trier se mi snaží ukázat na malé skupince lidí celou lidskou konzumní rasu žijící jen pro teď a nepřemýšlející jinak než mít peníze, protože je to správné. Mít manžela, protože je to společensky vhodné. Hlavně nemyslet. Následky přetvářek a mezilidských vztahů se vyhrocují, přeskakují, až propukají na plno. Láska a štěstí je pryč, konzum chce zvítězit, ale Justine se staví proti všem zaběhnutým normám. Jakoby věděla, co má přijít.

Příběh Claire naopak ukazuje usedlou ženu se synem a manželem žijíc bezstarostně na bohatém panství. Nyní navíc starající se o Justine, která propadla do jakési podivné duševní nemoci. Zvláštní hvězda, jež se na nebesích pomalu zvětšuje je ve skutečnosti planetou a manžel Claire, vědec a astronom ji ujišťuje, že se se zemí nesrazí. Vše je přesně spočítáno. S narůstajícím přiblížením vzrůstá v Claire panická hrůza z katastrofy. Manžel ji neustále uklidňuje a vědecky dokazuje, že planeta se zmenšuje, tudíž vzdaluje. Jenže Justine je od té doby, co planetu poprvé na obloze spatřila, jakoby její pozemský ekvivalent. Její výroky "Lidstvo je zlo. Musí být zničeno." podtrhují konzumnost a materialistický způsob života, aby posléze prohlásila "Lidstvo je v celém širém vesmíru samo." Tím naopak zvyšuje děsivost nadcházejícího konce lidstva. Nebude nic než prázdný chladný mrtvý vesmír.

Trier mi bravurně naservíroval myšlenku konce civilizace protknutou psychologií posledních okamžiků života hlavních protagonistů. Na plátně předvedl Tanec života. Tanec zla. Tanec smrti. Film zanechává mnohá poselství: Je lidstvo dobré? A jak byste se zachovali vy před koncem světa? Musíme jen doufat, že lidstvo se trochu napraví, aby nás, pro naše napravení nemusela potkat Melancholia...

Sdílejte tento článek