Vidíte? Vidíte a nevěříte svým očím? Prospero hoří…

Jistojistě se tu najde několik málo čtenářů, kteří očekávali recenzi další knihy ze série Horovi Hereze. Přiznám se bez mučení, že do Prospero Burns od Dana Abnetta se mi nechtělo a od poslední popsané knihy The First Heretic si dokážete asi spočítat, že se mi nechtělo hodně dlouho. Mělo to své důvody. Nějak obzvlášť nejsou Fenrisovi vlci moje káva a přeci jen v Thousand Sons je pád Prospera hodně fantasticky popsán Grahamem McNeillem a nechtělo se mi to tak číst z pohledu Vlků. Jenže jak jsem se přesvědčil, moje nedůvěra k této knize byla mírně lichá.

Hlavní postavou celého příběhu je totiž Kasper Hawser, člověk, který byl nadšeným vědcem a snažil se prosadit výzkum všech artefaktů minulosti. Jeho hvězda stoupala k výšinám a jedno setkání se členy 15. Legie či svádění společností v pravdě heretickou bylo pouhým střípkem v děsivém sledu událostí, které měly nastat. Osudným přelomem v jeho doposud klidném vědeckém životě byl atentát, při němž přišel o spolupracovníky a o objekt možné lásky. Autorovi gratuluji k popisu atentátu, který byl v pravdě epický (ačkoliv byl poměrně minimalistický) a jeho výjev mě doprovázel ještě pár kapitol.

Po atentátu se u Kaspera objevila touha odejít. Někam. Prostě pryč. Studovat Legie. A jelikož měl vždy strach z vlků, chtěl se postavit svému strachu. Vybral si 6. Legii – Space Wolves. Jenže i tady se to mírně zašmodrchalo a tak strávil 19.let ve spánku a když se probudil jeho tělo bylo vylepšeno a jeho touha splněna tím, že se stal Skjaldem – historikem, který vypráví příběhy o legii a jejich hrdinech. A protože Space Wolves žijí jako vlci, neměl k dispozici žádné technické prostředky k zapamatování jejich příběhů.

S tímto hrdinou jsem tak poznával šestou legii a její zvyky. Jak příběh postupoval, procházel jsem s ním i válečnou kampaň proti odštěpku lidí – Olamic Quietude – post lidí, kteří byly masivně změněni bionickými implantáty a dostal se až na Nikeu, kde se řešilo, co s psykery v legiích a Magnusem. Na Nikei je Kasperovi řečena pravda, proč spal 19 let a proč jej legie neodvrhla – byl totiž považován za špeha Magnuse a celou dobu se zpravodajské služby snažili tento fakt odhalit. Najednou jeho sen z minulosti, v němž za ním někdo stojí a on se snaží zjistit kdo, začíná dávat smysl. Jeho mysl byla někým nevědomě zmanipulována! A kontakt s příslušníkem 15.legie na Nikei přesvědčuje většinu přítomných, že se skutečně jedná o čin Magnuse.

Příběh se teprve na posledních cca 80 stranách dostává na Prospero, a když je prolita krev a planeta hoří, tak se ukazuje, jak perfektně manipulovala pavučina Primordial Annihilatoru aka Chaosu, v tomto případě i s takřka bezvýznamnými postavami, které, díky falešným vodítkům, měli proti sobě postavit dvě legie v nesmiřitelném zápasu. Celá ta tragédie se zračila v minimalistických větách, z nichž naprosto ukázkový příklad jednání Chaosu bylo: „Proč? Proč Prospero hoří?“ „Pro nic…“

Jak byl zpočátku příběh „historický“ – pozicování Fenrisových vlků do Vikingů (tohle fantasy prostředí jsem nesnášel na Descent angels), pomalý (cca 100stran) a vyžadoval větší orientaci v postavách, kdy z lidí s jedním jménem se stali Astartové s jiným apod., tak člověka v pozdější fázi autor zaujal kampaní proti Olamic Quietude. Šokoval manipulací mysli hlavního hrdiny, aby epicky v závěru ukázal rozsáhlý a nemilosrdný plán Chaosu na ovládnutí lidstva. Některým čtenářům bude vadit, že není popisováno obléhání Prospera, či ve velkém měřítku boj na planetě. Popravdě, mně to nevadí, protože jsem to četl již v Thousand Sons, které přeci jen bylo úžasné, a byl jsem tedy rád, že Abnett se nesnažil přebýt předchozí knihu, ale spíše přijít s jiným pohledem na konflikt těchto dvou legií.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek