Připadají Vám občas telenovely dlouhé a prázdné..?

Přesně takhle jsem si připadal při čtení nového románu Roberta Fabiana Dies Irae. Bohužel jsem se v jedné chvíli začal na knihu těšit a z toho zřejmě pramení moje rozladění. Ti z Vás, kteří četli předchozí Fabiánovi knihy, jsou jistě natěšeni na pořádné přestřelky, nějakou tu taktiku a hlavně svižně plynoucí jízdu. Zkrátím to. Zapomeňte.

Až doposud jsem byl navyknutý na autorův styl, jehož směr se začal měnit s vydáním Semper Fi, v němž se začaly objevovat mimozemské rasy a jakési mystično. Jo to nebylo vůbec špatné. Avšak s příchodem Dies Irae dorazilo něco. Spíše bych měl napsat NĚCO - neurčitého, nespecifického, nepopsatelného a nepředstavitelného. Zpočátku mi přišel Fabiánův nápad spojit všechny knihy jeho vesmíru do jednoho celku jako dobrý, ale teď mi to moc dobré nepřijde, či spíše nepřijde mi dobrý styl, směr kam a jak se to ubírá.

Ano, máme tu hororovou planetu dvou sluncí s tajemnými šediváky a přeživšími dvěma členy vězeňské lodi Tecora. Do toho jednotka poručíka Ashwortha dostala od fakticky mystických mimozemšťanů, s nepředstavitelnou mocí, nespecifikovaný úkol právě na této planetě, kam jsou z Archy transportováni. Prvotní úžas nad mocnou technologií vystřídá děs z pohledu na hřbitov mnoha zřícených lodí a dochází ke kontaktu s přeživšími, ale také šediváky. Tento konflikt mohou vyřešit pouze zbraně.

Ano, zazní sice moje oblíbená kanonáda, ale v omezeném množství. Naopak přichází na řadu psychologicky se podívat na jednotlivé postavy. Hlavní postavy, dali by se tak nazvat, Porter a Drobek Wheeler fluktuují od obyčejných vojáků k vizím posedlých nadbytostí kosmické důležitosti, ačkoliv se mi zdá, že jsou jako postavy dosti zazděni do pozadí. Hlavně je to znát u Wheelera. Co mělo znamenat mnohoslovné pokukování, letmé dotyky mezi Porterem a Boltonovou mi je doteď záhadou. Ostatní postavy procházejí depkou z prostředí do jakého se dostali a jak jsou prťaví oproti mocné inteligenci. Jediná postava, která mi byla blízka byl neustále hláškující Muray.

Jenže to se teprve dostáváme do půlky knihy o níž mohu tvrdit, že se četla ještě poměrně dobře. Druhá půle přichází s tím NEČÍM. Jednotka je nespecifikovanou branou přenesena do nepopsatelného prostoru, jenže ten se změní do nepředstavitelného prostředí v němž dlí ZLO. Deprese jednotlivých postav se prohlubují, vojáci nám začínají filozofovat a když už jeden přestane další začne. Nastává neustálý kolotoč, jak je vlastně situace bezvýchodná a jak jsou ve vesmírných šachách neurčitých bytostí bezmocní.

A najednou otočíte stránku a...konec. Co? Jak? Proč? Kniha přišla odnikud a odchází nikam. Nepřináší žádné, alespoň částečné vysvětlení, posun v ději a nepřináší ani žádný konec, jen spousty podivností s občasnými nelogičnostmi. Plyne přesně tak, jak jsem napsal na začátku, totiž jako telenovela, jdoucí odnikud nikam a pokud vynecháte pár dílů nic se nestane. Doufám však, že pracovně nazvaná Gehenna dojem z této dějové vaty rázně vylepší, protože jsem zvědav jak se na tohle dá navázat.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek