Takže jak jsem v předešlém článku o páskovém magnetofonu sliboval článeček o minidisku (MD), tak právě na následujících řádcích najdete k tomuto zařízení pár slov…

V úvodu bych možná měl vysvětlit, jak to celé funguje i když tomu sám moc nerozumím, protože jsem se daným tématem tolik nezaobíral (hlavně, že to hraje :)).Na počátku stál souboj dvou formátů PASC a za ním stojící Phillips a na druhé straně ATRAC, který má na svědomí Sony. Formát PASC byl komprimační algoritmus, který ukládal data na kazety DCC

Ty měly podobné vlastnosti jako klasické audiokazety, avšak PASC komprese (která byla na bázi MP1) umožňovala kvalitnější typ záznamu. Možnost kódováníbyla možná v 48kHz/44.1kHz/32kHz to vše v 16bit a na tyto kazety se vešlo 105min záznamu. A dalo se pořídit několik druhů zařízení, které tento formát přehrávaly ať již klasická stolní zařízení, tak i přenosné „walkmany“.

A proti tomuto formátu stálo Sony a jeho MiniDisk (měl nahradit klasické kazety oproti výše uvedeným DCC), který fungoval na principu Magneticko-optických disků. Na čtení disku byl využíván 780nm čtecí laser a na zápis se používalo Magnetické modulace. V klasickém kódování ATRAC se na jeden MiniDisk vešlo 74minut záznamu a později přibyla i 80minutová média.

ATRAC byl však zdokonalován a bylo vyvinuto několik variant. Poslední přehrávače využívaly ATRAC3Plus a na 80minutové MiniDisky se tak vešlo o mnoho více záznamu (Existovaly i tzv. Hi-MD disky), jenž byl komprimován v nižším datovém toku, avšak subjektivní kvalita byla zachována. Abych uvedl nějaký příklad ATRAC ve stereo módu měl datový tok 292kbit/s (což je taková slušnější Mp3) a na 80min MD se dostalo 80minut záznamu. Zato ATRAC3Plus kódoval v 256kbit/s a na 80min MD se dostalo až 140minut záznamu. Sony se tak snažil čelit stále vzrůstající popularitě Mp3 souborů. Přeci jen i přes možnost zapsání názvů písniček, které se pak objevovaly na displeji, malé rozměry přenosných přehrávačů i koncepci disku, který je uzavřen v plastové krabičce, tak, že se nemůže poškrábat, se mu to ve finále nezdařilo, protože Mp3 šlo rychle naripovat popřípadě stáhnout z internetu a během chvíle nakopírovat. MD se musel nahrávat přes klasický analogový vstup či optiku, čímž doba nahrávání byla o mnoho delší než u mp3 a cena zařízení byla poměrně vysoká.

V rámci svého šťourání a z jakési nostalgie (pravda po MiniDisku jsem kdysi toužil, ale cena okolo 12000,- byla pro mne nedosažitelná) se mi podařilo sehnat MD zařízení od Sony MDS-JE500.

Na čele jednoznačně dominuje obrovský displej, který skutečně zobrazuje název Alba i písniček. Tedy pokud si je tam zadám přes dálkový ovladač podobající se menší cihle :). Dále se na něm zobrazuje číslo hrané písničky. Zařízení při nahrávání, samo podle ticha označuje jednotlivé tracky. Samozřejmě se mi jej podařilo dostat na písničce Agnus Dei (inspired by Adagio) z OST Scarlett Letter, protože ta obsahuje mnoho tichých přechodů a MD to rozkouskoval na čtyři tracky. Přechod však není rozpoznat, pouze se mění číslo tracku. Dále tu je vlastní tray na MD. Ty se strkají do zařízení „bokem“. Pro ilustraci: klasickou disketu strčíte do mechaniky kovovou krytkou dopředu. MD vkládáte krytkou vpravo :). Zařízení, jak jsem již uvedl výše, disponuje analogovým vstupem i výstupem – klasické CINCH a digitálním vstupem a výstupem řešeným přes Optiku. Pokud se nahrává z analogového zdroje lze regulovat úroveň záznamu přímo na MD a po dokončení nahrávání lze editovat název alba a písniček. Pokud se nějaká nelíbí (třeba uprostřed disku) lze ji smazat a místo ní nahrát jiná bez toho aniž by se poškodila písnička umístěná za ní.

A jelikož jsem dítě neposedné, ještě jsem provedl průzkum „co se skrývá uvnitř té magické krabice“ a zjistil jsem, že nic :). Nejmasivnější, co je ve vnitř je mechanika a zbytek zařízení zeje prázdnotou.

Pokud toužíte po nějakých informacích, které jsem zde neuvedl, milerád se pokusím odpovědět a jestli ani já nebudu vědět zeptejte se strýčka google ;)

Sdílejte tento článek