…jsme z téže látky, z jaké se tkají sny, a chvilka žití je ostrov v moři spánku…

Popravdě jsem Shakespeara nikdy nemusel, ale tak to je se vším do čeho jsem nucen. Na zajímavou hloubku jeho díla mne přivedl jiný spisovatel. Samozřejmě kdo jiný než Dan Simmons, v jeho knize Ílion a Olymp mne zaujaly postavy inspirované poslední hrou Williama Shakespeara Bouře. Zkoumal jsem kde k tomuto dílku (a nejen k němu ;)) přijít a tehdy mne zaujal natáčející se film The Tempest od Julie Taymor. Opět díky narozeninám jsem mimo jiné přišel ke knize v překladu Jiřího Joska, ale o té zase někdy příště, protože ji právě čtu :).

Julie Taymor je poměrně známá režisérka takových děl jako Frída, Accross the Universe. Tato režisérka úzce spolupracuje s hudebním skladatelem Eliotem Goldhentalem, který složil pro její filmy hudbu. Speciální kapitolu pak tvoří jejich společná práce na původní opeře Grendel. Taymor se však nepokouší o Bouři poprvé, někdy v roce 1986 ji zpracovala poprvé a nyní přišel pokus číslo dvě.

Děj začíná na lodi plující po rozbouřeném moři, na jejíž palubě se nachází Král Neapolský, jeho syn Ferdinand a taktéž bratr neapolského krále Sebastian a Antonio, milánský vévoda. Bouře však není náhodná, rozpoutal ji Prospero - zde však Julie Taymor zaexperimentovala a z muže Prospera udělala ženu Prosperu. Prospera byla milánskou vévodkyní věnující se krom starostí o svůj kraj, i o svou dceru Mirandu a bílou magii. Její bratr Antonio byl omámen mocí, která by se mu dostala do rukou, kdyby jeho sestra zmizela a tak jedné noci zinscenoval převrat. Prosperu a Mirandu vsadil do člunu a vyslal na širé moře. Snad díky náhodě se obě dostaly na pustý ostrov, na kterém žil Kalibán, divoch nehezkého vzhledu. Prospera začala vychovávat rostoucí dceru, využívala Kalibána k otrockým pracím a sama se učila, rozvíjela svůj magický um, který chtěla využít jediným způsobem. Pomstou. Jejím hlavním nástrojem se pak stal zachráněný vzdušný duch Ariel. Nyní přichází ten správný čas. Skupiny trosečníků bloudí po pustém ostrově a je jen otázkou času kdy rozepře vybublají na povrch. Prosperu, krom pomsty, však ještě zajímá Miranda a Ferdinand, které Ariel přivedl k sobě…

Film je natočen poměrně dobře, ale trpí mnoha hluchými místy a připomíná prachsprosté putování ztroskotanců odnikud nikam. Skupinky neustále bloudí, jakoby v kruhu, a snaží se posunout tam, kde má akci některá z hlavních postav. Většina dialogů, které pak pronesou, vychází naprosto naprázdno, což se snaží zamaskovat efekty. Popravdě ani jim se to moc nedaří, takže pokud jste viděly nadějně vypadající trailer, pak jste viděli tak nějak všechno. Co stojí za zmínku, jsou kostýmy, ale sama Taymor kostýmy navrhuje, takže alespoň v nich si dala záležet (byla z toho nominace na Oskara). To samé platí o výběru hlavní role, ve které se usídlila Helen Mirren a jako jediná podala přesvědčivý výkon (aby také ne :)), snažil se i Ben Whishaw v podobě Ariela a nad nehezkým Kalibánem v podání Djimona Hounsoua jsem přimhouřil také oko. Nad roztomile ztvárněnou Mirandou v podání Felicity Jones jsem zas oko nepřimhouřil, protože byla opravdu krásná, plachá, živočišná (+5), což se nedalo říci o Ferdinandovi, který mi přišel slizký a tak trochu jako holčička gay. Nad příběhem pak zní poměrně zdařilá hudba, která se snaží zachránit, co se dá. Sice se jí to daří, ale po konci filmu se sami sebe ptáte, co vlastě bylo pointou. Shakespearova Bouře je poměrně náročné vizuální dílo na natočení a film byl dle mého názoru v tomto směru dost nedotažený, nedal vyniknout vizuálu a představám, zůstal u pouhého odříkávání dialogů a chození po pustém ostrově.

Sdílejte tento článek