Martine, Martine, do jaké šlamastiky ses dostal?

No a je to tady! Třímám v pazourech nejen Dies Irae, ale i novou Perunovu krev, část druhou :)

Martin Fridrich, bývalý voják a člen speciálních jednotek po minulém díle, skončil hluboko na dně potoka. Kupodivu nezemřel, protože měl na krku ultimátní oživovací šutr. Protože ho Chors pěkně napálila a ještě k tomu mu unesla jeho spolubojovníky je pěkně nakrknutej a hned potom co si odslouží v kanále mezirasový sex, musí tu mrchu zabít a osvobodit své přátele, ale všechno popořádku!

František Kotleta opět srší Hamletovskou poetikou v podobě několikrát opakovaného a dramaticky vykřikovaného hesla: „Být či nebýt! Toť otázka!“ v jeho podobě však mírně stylisticky upraveného do podoby cákanců krve oděného: „Bít či nebít! Toť otázka přežití, vy ku*vy!“ a že si tohoto hesla do sytosti čtenář užije.

Hlavní hrdina láme kosti, tříští lebky, střílí o sto šest, přitom všem stíhá pronášet vtipné monology a někdy dokonce i dialogy. Autor táhne přímo na branku a dává jasně najevo, že Hack and Slash hraje v Perunovi hlavní slovo. Nu a jak jsem již psal o prvním díle, je to až příliš rychlé (jako když sedíte na zadku na rozpálené plotně), bez jakýchkoli odboček a právě to je možná na škodu. Dramatický příběh Martina Fridricha zůstává hodně povrchní jako všechny jeho rychlovky se slečnami. Kotleta mohl děj více prohloubit, vytasit na nás další trilogii a namastit si kapsu, na místo toho čtenáře nechá rychle vykrvácet na zběsilém „doplňte si dle libosti“.

Škoda, škoda, chtělo to ještě trochu dopilovat, ale nevadí, čte se ta řezničina zatraceně dobře a zkrátí čas čekání na jeho další jistě vypečená díla :)

{jcomments on}

Sdílejte tento článek