„Musíte zachránit pár geologů na zapadlé planetce…“ Jenže vše se škaredě zvrtlo…

Robert Fabián je taková malá neznámá. Český spisovatel narozený v roce 1969 - to je všechno, co lze o něm napsat, protože zůstává v anonymitě, jako by byl členem nějakého přepadového komanda průzkumníků :). Nicméně jak se zdá, má k tomuto řemeslu blízko nebo je jeho koníčkem, jelikož akce a postupy, které popisuje, jsou velmi realistické. Tak tomu je v příběhu Mariňáci, jenž čtenáře zavádí do pochmurné budoucnosti, kde horních deset tisíc žije na Zemi a zbytek živoří v mimozemských koloniích. Většina armády sedí na velitelství a hraje si své virtuální války ze židle, avšak není tomu tak u Mariňáků – námořní pěchoty, která se využívá k hašení problémů. Mariňáci jsou nejlepší, nejsou teoretici, ale praktici, proto je nikdo z vojáků nemá v lásce. Právě po úspěšném cvičení na Marsu je jednotka poručíka Harise odvelena kamsi do zadnice vesmíru, kde má pomoci geologům s blíže neurčenými technickými problémy. Zprvu se zdá, že vše půjde jako po másle a vše vyřeší jeden jediný tým seslaný na planetu. Zbytek mužstva se mezitím nudí na orbitě, jenže události naberou spád, když první mužstvo nalezne prvního přeživšího, který je zavede ke zbytku zbídačené osádky skrývající se u reaktoru. K zemi padají první mrtví a na planetu míří i zbytek mužstva. Nadchází boj o život s nejistou budoucností, protože za neviditelným nepřítelem stojí někdo další…

V první fázi čtení mě naprosto vyděsil přítomný čas, ve kterém je kniha napsána, ale později jsem si na styl víceméně zvykl, protože mě jako čtenáře text vtahoval přímo do děje - Akce se totiž udává právě teď. Příběh se pomalu rozvíjel a mě před očima vyskakovali vetřelci. Ano opravdu mi kus knihy přišel hodně inspirovaný jedničkou (planeta) a dvojkou - mariňáci, loď a Kaminski s Drakem jako nerozlučná dvojka (ve vetřelcích byla Vasquezová a Drake :)). Po přesunu na planetu mi začínala před očima vyvstávat Dickovská podoba Second Variety, či její filmové adaptace Screamers. Nicméně autor text ukočíroval a přibývalo stále více akce, nebál se ani poslat kulku mezi hlavní hrdiny. Rozkazy, výbuchy, střelba, došlo i na atomové zbraně – mé oblíbené :). Autor se nebál popustit uzdu fantazie. Celý příběh byl sice předvídatelný, ale byl krásně vygradován do maxima, a ke konci vám už bylo naprosto jedno, že jste si polovinu věcí odvodily, protože neustávající akce prostě brala dech. Cítili jste se být Mariňáky. Jednoznačně doporučuji přečíst a doporučuji ji i vojenským náborovým centrům. Takhle se mají lákat nové duše :))).

Sdílejte tento článek