Jednoho dne navštíví Natálku podivně se chovající údajně mrtvý manžel…

 I tak mohou začínat podivuhodná a smrtící dobrodružství. Natálka Portman nám rozhodně nemládne a nekrásní, a proto bere kdejaký štěk. V tomto případě vzala roli bioložky ve snímku pojmenovaném Anihilace. Jedná se o adaptaci první knihy z trilogie Anihilace, Autorita a Adaptace z pera amerického spisovatele Jeffrey Scotta VanderMeera. Režie se ujal Alex Garland, který má na triku 28 dní poté, Sunshine či nového Dredda. Garland si z knihy sice něco vzal, ale jak je jeho zvykem, nakonec snímek natočil úplně po svém.

A jelikož se jedná o opravdu autorský počin, který ne, jen tak někdo stráví, tak po prvotních projekcích sešlo z plánované kinodistribuce a film nasadil Netflix. Jediná kina, v nichž měl snímek premiéru byla ta Americká a Kanadská. Je to u tohoto snímku dobře nebo špatně? Já opravdu nevím, protože snímek je velmi velmi specifický. Jeho děj je zasazen do tajuplné oblasti X, která se pomalu šíří a lidé se ji snaží prozkoumat a dostat se do jejího epicentra, aby šíření zastavili. Nyní v rámci experimentů přichází na řadu expedice složená pouze ze žen, do jejíž řad se začlení i Natalie Portman.

Celý film je strašně béčkový, plny radikálních chyb a nesmyslného chování postav i scénáře aneb proč se tam táhnout pěšky, když tam můžem šupnout atomovku, že? Navíc aby snad diváka autor ještě trochu pomučil, je nutné dát postavám nějakou minulost. Hodně pitomou minulost, kterou může vyřešit jen cesta do podivné oblasti, kde nic nefunguje tak jak má. Samozřejmě je nutno pořádně podojit ve flashbacích i minulost hlavní postavy.

Pokud však překonáte výše uvedené dějové tanečky dočkáte se skoro Pikniku u cesty. Film si Vás totiž postupně omotá okolo prstu na skvěle vyvedenou atmosféru. Režisérova praxe je vtom prostě znát. Odměnou tak budou nejen divotvorně krásné záběry nových a neotřelých her s veškerým genomem v oblasti X ale i plíživé nepopsatelné hrůzy, které tyto změny mohou přinášet. Jako třešničkou na dortu jsou pak vlastní snové scény u majáku, jež za doprovodu brutální a nepozemské hudby Vaši mysl odstřelí někam na oběžnou dráhu.

Přes prvotní rozpaky z rozvleklého začátku mne však s postupující stopáží atmosféra naprosto uhranula a vtáhnula do podivně pokroucené, smrtelně nebezpečné, a přesto krásné oblasti X. Nyní tajně doufám, že by díky tomuto snímku mohl někdo skočit po nové adaptaci Pikniku u cesty.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek