Byla jednou jedna židovská partizánská parta vedená polo-indiánem, která měla nakopat náckům jejich zadky a dostat z jejich hlav skalpy…

Dějství prvé

Vítejte ve druhé světové válce. Venku však stále svítí to samé slunce na úrodná francouzská pole, okupovaná nacisty a po silnici přijíždí skupinka německých vojáků v čele s plukovníkem Hansem Landou

(Christoph Waltz)

přezdívaným Lovec Židů, který šetří, kam se vypařila jedna z židovských rodin. Hned v prvních minutách tak mohu sledovat naprosto úžasný, řekl bych až divadelní výkon Christopha Waltze, který plynule přechází v hovoru z němčiny do francouzštiny a angličtiny, aby rozehrál na vyslýchaného farmáře děsivou psychologickou hru ve které naprosto chladně, a věcně dokáže udeřit hřebíček na hlavičku, tak dokonale, že jako detektiv u výslechu vytáhne pomocí fikaných psychologických slovních meziher informace, které potřebuje a ještě s milým úsměvem poděkuje za dobré mléko.

Dějství Druhé

Buzer plac a na něm vojáci v pozoru. Před nimi, s knírem pod nosem, stojí Aldo Raine (Bratt Pitt)

mající sáhodlouhý proslov o tom, co by všechno němcům bylo záhodno udělat a jako bonus k uctění svých předků, chce od každého z vojáků, aby mu donesl 100 skalpů. A jelikož se jedná o židovské vojáky s Tarantinovským pohledem na svět, ihned souhlasí.

A i třetí říše nemá nouzi o nějaké ty rebely proti ní bojující, v tomto případě jde o Hugo Stiglitze (Til Schweiger),

který nemá skopčáky prostě rád a tak je na různé způsoby likviduje. To by v tom nebyl čert, aby se nedal využít v bandě krvežíznivých židů. Hold Tarantinovská parafráze na Clause von Stauffenberga v trochu drsnějším ražení.

Teď to celé trochu protřepeme, zamícháme na několik způsobů, aby nám posléze nitky jednotlivých postav a příběhů vytvořili klubko, z něhož vychází finální příběh s vyvrcholením, které jsou tak typické pro tohoto režiséra. Vtipné dialogy, dramatické scény doplněné hudbou geniálního Ennia Moricconeho, dunivé přestřelky. Jenže v tom všem zapomněl Tarrantino na jednu věc. Vykradl se. Tentokrát nevykradl cizí filmy jako v případě Kill Bill, ale vykradl sám sebe a to hnedle několikrát. Dostávám tedy chvílemi pocit, že nejenže koukám na béčkový film s áčkovým obsazením, ale i pocit, tohle už jsem někde viděl, tudíž nabývám dojmu, že už nedokáže natočit originalitu a stále se opakuje, jen v jiných formách. Chápu, že mnoho lidí řekne, že tenhle film je originální. No je, ale co ho však dělá? Absurdní fiktivní příběh s dobrými vtipnými dialogy, které sem tam nikam nevedou a vznikají tak hluchá místa ve scénáři.

Je vidět, že Tarrantino neopustil svou prapůvodní myšlenku – vzdát hold video filmům.

Nejhorší je, že mu to dost lidí ještě stále dokola žere (kde jsou doby Pulp Fiction, Jackie Brown a Čtyř Pokojů?) a ještě jsou z toho nadšeni – on je v jeho filmech fígl, když na ně koukáte tak jste nadšeni, ale pokud se nad tím s odstupem času zamyslíte, už nebudete tak nadšeni, protože jejich „filmařská originalita“ vyprchala se závěrečnýma titulkama.

Co k tomuto kousku říci v konečném verdiktu? Z kina jsem odcházel s rozporuplnými pocity. Na jedné straně absurdita a břitká kvalita, a na straně druhé jedinečný herecký koncert Christopha Waltze, který by za roli Hanse Landy měl dostat Oskara. Jakoby Quentin Tarantino tušil, že scénář stojí za starou bačkoru, tak alespoň věděl jaké herce obsadit a jak je dobře vést.

{youtubejw}dOMKloOEKcU{/youtubejw}

Sdílejte tento článek