Chci cítit vůni jarního deště, chci spatřit oceán, koupit zmrzlinu…Noboru!

Kdo nezná Makoto Shinkaie dělá chybu. Velkou chybu. Tento autor je mi strašně blízký, pro jeho um vyjádřit pocity a nálady nejen v obraze, hudbou ale i celkovým pojetím všech jeho děl. Jedno z jeho prvotin bylo Hoshi No Koe, které bylo nejprve vydáno jako anime a později adaptováno do mangy. Dlouhou dobu jsem tuto mangu měl v knihovničce, ale neodvažoval jsem se. Neměl jsem tu správnou náladu. Nyní jsem však neodolal a otevřel ten příběh o dvojici Noboru a Mikako.

Manga, jak je to u Shinkaie zvykem, prolíná přítomnost a minulost. Ukazuje první společné zážitky dvojice. Prozrazuje jejich sny a touhy. Do zdánlivě obyčejného života zasahují zprávy o nalezení mimozemských rozvalin na Marsu a připravované expedici. Jen ti nejlepší z nejlepších mohou letět. Mikako je právě jedna z nich. Dvojice si slíbí, že budou v kontaktu díky moderním textovým zprávám.

Noboru žije dál na Zemi a studuje školu. Mikako se učí pilotovat obranného mecha, zatímco expedice pokračuje. Zprávy přichází a odchází, ale pátrání po mimozemšťanech z Marsu jde dál a dál. Jupiter. Pluto. Zprávám i přes moderní technologie trvá delší a delší čas než dojdou příjemci. Nyní vesmírná loď Lysithea míří k Síriu. Časová propast se zvětšuje. Odloučení nemůže být větší. Zestárne? Zapomene? Noboru! Je v pořádku? Co asi teď dělá? Žije? Mikako!

Manga adaptace příběhu je přesně tak dobrá jako originál. Pouze se mi zdálo, že konec nevyzněl tak bezprecedentně naléhavě jako v animované podobě, zřejmě za to mohla vynikající hudba, která vygradování příběhu podtrhla. Nicméně ať již shlédnete, anime anebo přečtete mangu, zanechá to ve Vás výraznou stopu.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek