Konzole jsou svinstvo, protože se na nich nedá dělat nic jiného než hrát…

Nu a tohle se mi stalo osudným, když jsem dostal na test hru Until Dawn. Tak vyzkouším tu hororově filmovou adventuru s mechanikou, na jejímž základě každé rozhodnutí hráče vede k určitým důsledkům. Zní to zajímavě. Bude to však fungovat? Uvidíme! Na počátku máme klasickou americkou pařbu kdesi v horách a dochází i na standardní šikanu (jejíž smysl jsem dosud nepochopil, ale nejsem američan, tak ji asi ani nepochopím) v jejímž důsledku Hannah prchá do lesů a sněhové bouře. Vy jako hráč se poprvé ujmete postavy Beth, jejího dvojčete, která se ji vydává hledat. A věřte mi takové pátrání uprostřed lesů, za vánice, nemůže dopadnout dobře…

Rok po zmizení dvojčat, Josh, pořádá párty na jejich počest a pozve sedm dalších přátel, kteří byli přítomni minulý rok. Do zazimovaného sídla v horách a uprostřed lesů se za vánice dostává parta lidí, mezi nimiž to pod povrchem mírně vře. Hráč postupně dostává pod gamepad každou postavu a rozvijí příběh v častých filmových sekvencích. Zpočátku je to klasická mlaďácká dialogovka o ničem, v níž se utvrzuji v tom, že nejlepší by bylo hrát za vraha :). Jakmile se naučíte postavy přiměřeně nenávidět (a vztahy začínají hodně skřípat) začínají se dít podivné věci. Vaším cílem je samozřejmě přežít. Nejlépe s co nejvíce postavami k tomu Vám mohou dopomoci Totemy, které nalézáte. Totemy se dělí na 5 druhů. Jeden Vaši postavu např. varuje, další ji rovnou odsoudí v příštích hodinách ke smrti. Prostě paráda. Neměl jsem tolik času a tak jsem je moc nesbíral a nechával se překvapit událostmi :)

Aby toho nebylo málo, každá z postav nachází různé stopy odhalující tři příběhové linky. Do toho všeho zde funguje výše zmíněná mechanika tzv. Butterfly effect při němž Vaše rozhodnutí bude mít důsledek v budoucnosti a to platí i při sbírání stop.

Hra se dělí do deseti kapitol, mezi nimiž je terapie „vraha“ s doktorem Hillem (Peter Stormare) a s postupem hry se prostředí mění v poměrně absurdní, odrážející mysl „vraha“. A aby hráč přes právě proběhnuvší seanci nezapomněl, co se ve hře událo, tak je mu naservírován filmeček „v předchozí části jste viděli“, což podtrhuje cíl autorů vytvořit interaktivní film. Tomu samozřejmě do karet hraje velmi kvalitní grafické zpracování (teď pomlčím o debatě konzole vs. PC) a hodně dobré ozvučení.

Čím dále jsem postupoval, tím příběh více a více klišoidněl a béčkovatěl, společně s kulisami, které mi autoři začali servírovat. Hodně špatné bylo, že cca od čtvrté kapitoly již člověk otypovával, že jeden tohle nemůže zvládnout a i případného kandidáta (trefil jsem :)). Konečnému rozuzlení jsem se zasmál, jak bylo průhledné a mysteriózní element v podobě Wendigo to dorazil (že by opis The Descent? :)) Tím mi tvůrci zvýraznily chyby, kterých se dopouštěly – např. kdo odřezal kotvící lana věže? Jak je možné, že Wendingo na najitém telefonu pustil song a prohodil ho oknem?

I přes všechny chyby a chabý scénář mne prostředek hry docela bavil. Začátek byl prostě moc utahaný a konec zas naopak moc klišoidní a jen jste čekali, jak zapůsobí Butterfly effect. A ten kupodivu velmi dobře fungoval :). Autory musím pochválit za kvalitní filmové provedení (místy připomínající Alana Wakea) a za jistě zajímavě zpracovaný nápad.

{jcomments on}

Sdílejte tento článek